Jurian Myhre

povaha

Lovec stínů, co ostřím nikdy nemine terč? Rozložitý vlkodlak, jehož největší zbraní je fyzická síla? Příslušník nočního lidu, jemuž lidská krev hladí špičáky každý večer? Ne. Ne a ne a ne. Teď před vámi stojí někdo jiný, někdo mnohem důležitější a známější mezi všemi Podsvěťany. Ten, co vlastní hned několik klubů, kde se bez problémů nalévá whiskey neplnoletým stejně často jako krev upírům. Máte tu čest s čarodějem, nejvyšším brooklynským čarodějem, co působí spíše jako života neznalý mladý chlapec plný ideálů a snů, po nichž dětská naivita prahne. Ovšem… Takto to skutečně není, a zda někdy bylo – to je ve hvězdách, spolu se všemi dalšími tématy týkající se jeho minulosti, o které tak nerad mluví, ale to je přeci normální u někoho, kdo toho prožil tolik, nebo snad ne? Obzvláště, když snad ani nevlastní jediný šťastný zážitek, o kterém by mohl s klidem na duši ostatním povědět.

Možná proto bude působit tak… Chladně. Už od prvního pohledu je to nepříliš hodný člověk, arogantně a drze vyhlížející mladý muž se světlými vlasy a očima, jež jsou jeho čarodějným znakem spolu s ohněm, co často nosí s sebou a označuje ho jako svůj živel. Skvostné modré oči, co by si nedovolil namalovat ani ten nejlepší umělec a proč? Protože barva je nestálá, měnící se dle pocitů a myšlenek. Mění se však jenom odstíny modré, celoplošná barva od základů se nikdy, nikdy nezměnila a to celý jev dělá ještě zajímavějším. Je-li vytočený, či mu snad dochází trpělivost? Ztmavnou. Stejně tak se stane ve chvílích, co jsou až po okraj přeplněny citovým vzplanutím, tehdy se do nich vkrade ten nejtmavší možný odstín, tj. nádherná berlínská modř. Naopak, při momentech náhlého štěstí či jen klidné nerušené spokojenosti jsou světlé. Hodně, hodně světlé.

Ona modř tedy nádherně doplňuje světlé vlasy, co jsou mnohdy zakryty tmavší hnědou barvou. Neděje se to však příliš často, proto je větší pravděpodobnost, že ho zahlédnete v davu jako roztomilého kloučka s blond vlásky. Onu roztomilost pak překazí arogance a možná až moc velká sebejistota v každém slůvku, co vypustí z úst. Tohle je u něj časté, přirozené, divit by se dalo spíše milému vystupování, přesto se chvíle s potřebou všechny uspokojit a vykouzlit na každé jednotlivé tváři úsměv sem tam vyskytnou. V těchto slabých momentech bývá většinou kouzelný, přímo až neodolatelný. Představte si inteligentního chlapce, jemuž nedělá problém přehodit přes útlá ramínka svůj vlastní kabát či vám jen tak z radosti koupit několik rudých růží, napsat báseň a snad i přes celý New York opěvovat vaši krásu. Tak co, odolali byste mu? Nejspíš ne. Pravdu poznáte teprve, kdy se probudíte ve své posteli. Prázdné posteli, protože on? On už se nikdy víc neozve...

Takto probíhá většina jeho vztahů. Nic dlouhodobého, pokaždé jen jedna noc s jednou ženou. Pravidlo? Ne. Nenapsáno černou na bílém, ale vnitřně už možná... Vlastně i ano. Jenom jednou, kdysi... Měl v posteli skutečnou milenku. Tu, se kterou byl ochoten strávit celý svůj život, vyrvat své vlastní srdce a vložit jí ho do dlaní. Rosa. Rosalia. Jeho láska. Jeho vlastní a nekrásnější květina, růže. Drobná dívka plná překvapení a rozdílů, které je nakonec spojily dohromady. Tak moc, že je mohla oddělit už jedině smrt. A ona... To udělala. Nelítostně, nehledě na bolest, kterou tím mladému čaroději způsobila. Jednou by to přišlo, bylo to nevyhnutelné, ale tak brzy? To nečekal. A možná to ho zlomilo. 

Stačilo se postavit zpátky na nohy a vytvořit zeď, která tam byla před první schůzkou s Rosou. Postavit a tím nejlepším lepidlem dát dohromady každý zbouraný kámen, až zmizely všechny škvíry a zaslepení něčím tak hloupým, jako je láska? To bylo pryč. A tehdy se zařekl, že už žádné city nikdy nebudou, protože další bolest? Nezvládl by ji. Zlomil by se. No, a tak byly lidské potřeby zataženy do pozadí. Jako pitomý Lovec stínů, nechal by se nejspíše slyšet, kdyby se zrovna toto dopodrobna rozebíralo. Bohužel. S vysokým postem přišla vysoká zodpovědnost a zároveň sebejistota, která srdci samotnému zakazovala selhat. 

A vlastnosti skryté za touto velkou zdí, kterou přeleze jen málokdo? Nejdříve se podíváme na ty dobré, pozitivní, kterými by se jeden chlubil, až by to druhého bolelo. Je to ve skutečnosti vcelku hodný chlapec, co má v srdci místo pro každého, jen je neschopen to sám sobě přiznat. Brání se citům, náklonnosti vůči ostatním, která se mu najednou zdála tak cizí a nebezpečná zároveň. Jako luxus, který si i přes všechno, co vlastnil, nemohl nikdy dovolit. Tehdy porušil pravidla - zamiloval se. A potrestání? Přišlo brzy, možná až příliš brzy. A bylo to silné. Bohužel. 

Rozhodně to však není někdo, kdo by se bránil vášni. Počet žen, co prošly jeho postelí? Narůstal a nejspíše ještě dlouho narůstat bude. Vadilo to někomu? Jemu? Nikoliv. Postupem času si na to zvykl a teď už to bere jako naprostou samozřejmost. Uspořádat party, potkat pár nových lidí, podepsat nové obchody, pozvat nejkrásnější dívku z klubu přímo k sobě do postele a na druhý den všechno tohle zopakovat. Stereotyp, ke kterému se nikdy nechtěl uchýlit a jako mladší se ho dokonce bál, jenže cožpak tomu šlo zabránit? Věřte tomu nebo ne, ale pět set let stání na pevné zemi udělají své. 

Naopak mezi ty zlé části jeho duše patří strach. Nestyděl se za něj, všichni bližší přátelé o jeho duševním stavu věděli, nebylo před čím se schovávat. Šílenec? Někdy. Někdy se to tak mohlo zdát, ale to jen kvůli tomu úděsnému strachu ze všech citů... Ach, to jen málokdo dokáže pochopit. Málokdo se zrovna za pomoci jeho vlastní ruky dostane přes zeď, co stavěl několik stovek let. 

Tak třeba... Třeba to vyjde zrovna vám. 

modrá maškaráda
cizinci dívejte
kdy poznají tuhle samotu?

poslední oheň vzplane

za těma očima

a černý dům se otřese

ztracení chlapci nepláčou

historie

Jen malá hrstka čarodějů vznikne z jakéhosi citu, jež mnoho z vás nazývá právě láskou, mezi člověkem a démonem. Většinou jsou to jen ubohé lidské ženy znásilněné silnými démony, jež na sebe na krátkou dobu vzali lidskou podobu. A tak tomu bylo i v tomto případě. Mocný démon, jimiž se strašily i děti ve Švédsku si bez ptaní vzal nevinnou a naprosto bezbrannou ženu, která tehdy, a že tomu bylo skutečně dávno, neměla v podstatě vůbec nic. Byla to jen ona a o několik měsíců později? Ona a její syn, kterého se nedokázala vzdát. Bála se. Skutečně se obávala toho, že bude až příliš těžké se podívat do očí té bolesti, tomu hříchu, jež byl napáchán zrovna na ní, ale... Už tehdy se nedalo zabránit kouzelným modrým očím. Byla to šťastná žena. Měla málo, v podstatě vůbec nic, ale měla Juriana a to bylo to podstatné. Tehdy se zdál býti naprosto nevinným dítkem, teprve o mnoho let později se projevila magie, jež si jeho matka nikdy nedokázala vědecky vysvětlit.
Netrvalo to dlouho a štěstí je potkalo. Nebylo snadné najít domov jako dívka bez domova, ale jako žena se synem bez domova? Lidé litovali a ačkoliv tak Jurianova matka ztrácela veškerou svou hrdost, přijímala nabídky a brzy si tak našla vlídného milence. Nebyl bohatý, ale stále se měli dobře. Jenže oni... To nebylo důležité. Důležitý byl především chlapec, v jehož přítomnosti se už od věku osmi let začaly dít zvláštní věci.
Černý kozel tehdy sklonil hlavu k malému dítěti a to se rozesmálo, jako by mu snad zvíře řeklo něco vtipného. Žena věšela na zahradě prádlo na šňůru a pozorovala svého malého chlapce, jak přátelsky se tulí k velkému zvířeti, jež by kdekdo z vesnice považoval za znamení ďábla. Tehdy... Tehdy to bylo pro ni nevysvětlitelné, zdálo se to spíše jako iluze či snad špatný sen, jež se každý den opakoval znovu a znovu. Dítě a Luciferovo zvíře, co se malému klonilo jako nejvěrnější služebník. A tehdy byly oči démona spatřeny poprvé. Srdce mladé ženy vynechalo pár úderů při pohledu na chlapce, jež na ni upíral neuvěřitelně tmavě modrý zrak. Děs, hrůza, ale ne ze svého syna. Byl to spíše strach z toho, že by jí dítě mohli vzít. Už tehdy mnozí fanatici projížděli vesnice a hledali cokoliv, co by jim nesedělo. Cokoliv, co by mohli upálit na hranici za různorodé nesmyslné hříchy.
Modř v očích se měnila čím dál tím častěji, jak byly dětské city rozporuplné a nesouvislé. Strach z něj však matka dostala teprve tehdy, kdy zíral několik minut na čerstvě seřezanou květinu, co pod jeho pohledem zvadla a uschla, až se změnila v prach, co se roznesl po celé místnosti. "Jak jsi to dokázal?" Jednoduchá otázka, tolikrát vyslovená, přesto odpověď? Ta nikdy nepřišla.
Tušení a zvědavost? Ta přišla v patnácti letech. Tehdy v noci, kdy mu scházelo světlo na studování jakýchsi starých listin, se ruka omotala ohnivými plameny a na moment snad všechno co šlo, začalo hořet. Tehdy přišlo uvědomění, že skutečně nic není v pořádku a už nejspíše nikdy nebude. Tehdy přistoupil k zrcadlu a zkoumal svůj odraz. Nic se nezměnilo, jen ty oči. V těch očích plály rudé plameny, tolik hmatatelné a pálivé, až začaly slzy jako hrachy stékat po tvářích. Jak bylo možné, že už tehdy věděl? Z pohádek a příbězích, co mu matka říkávala před spaním, znal jedince, co ve svých rukou drželi magii. Většinou to byly jen zlé čarodějnice, co děti zavírali do svých příbytků a pak se jimi nechaly hloupě napálit, ale... Ale tohle bylo zcela určitě jiné. Odraz v zrcadle nepoukazoval na žádnou pohádku, na nic, co znal, ale byl rozhodnutý se o tom všem dovědět více. Tehdy stačilo odhodlání a hřejivý oheň v dlaních na to, aby ve spěchu opustil dům a vydal se neznámému světu napospas.
Kolik let uplynulo, než našel to, co hledal? Moc ne, přesto by si býval přát zůstat doma a pokusit se co nejdéle magii skrývat. Postupem času, co trávil mezi nově objevenými, mezi svými, zjišťoval špatné věci. Všechny báchorky jsou pravdivé, slyšel tehdy od muže, čaroděje, jež si ho vzal s veškerou trpělivostí do parády. Jedna jediná věta, pro tento svět tak důležitá, že si ji pamatuje dodnes a velice rád ji používá, především v okamžicích, kdy dostane chuť pozlobit neznámého civila a věnovat mu Zrak. Dlouhou dobu strávil s čarodějem, který mu nikdy nepověděl své jméno. Prý z důvodu, že jméno nemá. Nevěřil tomu. S nepříliš dávnými roky, kdy se začal věnovat historii a vzniku čarodějů teprve pochopil, že někdy se dítěti, jakým byl i on, mnohdy jména skutečně nedostane. Jurian, to jméno mu dala matka. Obyčejné a časté v jeho rodné zemi. Přesto důležité. A Myhre? Jen aby se neřeklo. Dle všeho to bylo příjmení matky, které si přivlastnil až několik let po svém odchodu. Teprve tehdy, kdy bylo naprosto zřejmé, že jeho matka už odpočívá v pokoji. Nebo snad v Pekle kvůli tomu, že se tehdy odevzdala démonovi? Kdo ví.
Postupně se seznamoval se všemi rasami, tehdy už sídlil v Americe, kde byla o něco klidnější situace, ačkoliv války a boje probíhaly vždy a vždy probíhat budou. Jak vtipné, že chtějí civilisti bojovat za mír, zasmál by se. Hloupost, hloupost lidského mozku stejně jako láska, které tehdy ještě nerozuměl. Byl nucen strávit několik let v Idrisu, už jen kvůli svým znalostem a taktéž to bylo skvělé místo na schovávání se před krutým lidským světem. A tam ji poznal. Mladou Lovkyni stínů, která mu byla v tolika chvílích oporou, až ji chtěl ve svém životě navždy. Rosalia. Devatenáctiletá drobná blondýnka, co oplývala silou a uměním v boji. Pro něj nepochopitelné, on sílu ke skutečné síle nikdy nepotřeboval. Její rodiče a sourozenci? Ti se o jejich vztahu nedozvěděli nikdy, nemohli. Je to přeci čaroděj a ten se do rodiny Lovců stínů nehodí. Zvlášť on, co byl znám svým nepříjemným a mnohdy nevychovaným vystupováním. Postupem času se sice různé priority změnily, ale už bylo pozdě. Rosalia mu zahynula v boji s démonem, zatímco on byl na cestě za ní, na cestě do New Yorku. I přes smutek, co mu tohle místo neustále připomínalo, se rozhodl zůstat. Zároveň tu byla ta jistota. Ta, která vracela smutné vzpomínky do chvil, kdy se cítil slabý a propadával duši jiné ženy.
Strávil tu dvě stě let, kdy objevoval místní bytosti, učil se novým kouzlům a vědomostem a zdokonaloval tak sám sebe. Mezi tím stíhal poznávat velký New York, všechny kluby a místa, kam se dalo usídlit na noc, jestliže ji nechtěl strávit ve svém bytě. Ve společnosti ostatních čarodějů se vyskytoval jen málokdy, až po čase pochopil, že zrovna tohle je místo, co by ho mohlo vyšvihnout výš. A tak se taky stalo. Post nejvyššího čaroděje Brooklynu mu byl udělen před devatenácti lety, život už tehdy však nebyl tolik záživný.
Lidé odcházeli a zase přicházeli, stejně tak ostatní, jemu známé bytosti. Jen málokdy se objevil někdo důležitý, někdo, koho pustil k sobě, kromě čarodějů, se kterými soucítil ač chtěl nebo ne. Někteří s klidem vyhledali jeho pomoct, jiní se ho dodnes bojí a vidí neuvěřitelně mocného démona skrytého za roztomile vyhlížejícím mužem... Ale co se dá změnit? Budoucnost? Do té se při velkém štěstí podaří někdy nahlédnout, ale pozměnit ji kouzlem? Nejde to. Stejně tak minulost. Tu je potřeba zakopat pod zem a žít... Čím vlastně? Přítomností? Nejspíš. Říká se to.
Tak jako tak - on zůstane. Tolik se citově přivázal k tomuto městu, k místům, kde tak rád tráví volný čas, že si ani jen nelze představit případný návrat do Evropy. Třeba jednou přijde ta chuť poznat něco nového, ale zatím...? Netřeba se strachovat. Raději se bude dál věnovat New Yorku, někdy si třeba zachrání prostého občana, jindy se zapojí do městské rvačky, pomůže Lovcům stínů s bojem proti démony či si nacupitá na královský kobereček vílího dvora na odpolední čaj z čerstvých bylinek. Kdo ví. 

fotogalerie

fc: Dane DeHaan