2. srpna 2016

Baltasar


povaha
O upírech je tak nějak celkově známo, že jsou vůči ostatním rasám uzavření, chovají se příliš zatrpkle a všemi silami dávají najevo, že vy do jejich života rozhodně nepatříte. Jak je tomu u Baltasara? Se vší upřímností je na tom podobně, rozdíl je však v tom, že on takový byl i předtím. Předtím, než se mu dostalo daru vidět tento svět. Vždy to býval tichý a rozumný chlapec, co ničím příliš nevybočoval z řady. Někdo, s kým jste se mohli cítit v bezpečí, neboť byl jen málokdy ochoten zúčastnit se něčeho nekalého, co by mohlo přinést problémy navíc. Byl to přesně ten typ kluka, mladého muže, co nejraději ze všeho seděl na zadku a žil bezproblémový život.
Byla to právě zvědavost, jedna z jeho nejsilnějších vlastností, co umí skrýt za vážný chladný výraz, díky níž se dostal ze samotného Říma až sem. Chtěl zkrátka objevit nová místa, poznat nové lidi, ale i přesto si toužil v konečném bodu sednout do knihovny, číst něco, co normální lidé řadí mezi naprosto těžkou a nezajímavou četbu a vnímat jen to ticho, klid, samotu, co byla mnohdy tolik osvobozující od těžké dřiny, jež vynaložil v práci, aby, stejně jako každý druhý normální člověk, stihl všechny složenky zaplatit včas. Ve svém lidském životě se tedy absolutně nelišil od ostatních, od těch, jejichž existence se zdála být naprosto bezvýznamnou. Od těch, co životem jen a pouze proplouvali.
A vlastně... Se nic nezměnilo. Jedině to, že už neplatí účty a místo bažin se na zcela potápějícím voru brodí krví. Jinak je to stále ten stejný tichý muž s velkýma tmavýma očima, co vás budou nenápadně zkoumat a přemýšlet přitom nad tím, zda jste lékař či učitel a jaký je právě váš smysl života. S lidmi? Si rozumí. Dokonce i ze začátku, kdy hrdlo prahlo po krvi všech kolemjdoucích dokázal ten oheň uzavřít do sebe a mluvit s ostatními lidskými bytostmi, jako by byl zcela normální. Zvláštní, ojedinělé, ale bylo to tak. Silná empatie vůči lidem, kdy je neviděl pouze jako potravu, nýbrž jako rovnocenné bytosti o stejné hodnotě. A možná proto se tak rychle dokázal udržet v blízkosti lidského poraněného jedince bez potřeby se mu zakousnout do krční tepny.
Díky tomu si i možná o něco víc šplhl u své stvořitelky, jeho názor se tak v její mysli dostal do popředí, stejně jako některá jeho rozhodnutí, což samozřejmě zapříčinilo určitou nelibost u jiných, co se o post, kterého dosáhl bez kapky větší snahy, snažili léta. Není tedy u svých vlastních přímo oblíbený, to jen v blízkosti vůdkyně klanu s ním se vším souhlasí a mají ho až nekontrolovatelně rádi. Člověk by si myslel, jaká je to rodina a přitom... Ačkoliv, v každé je nějaká ta černá ovce. A skoro v každé je ta nevinná bílá ovečka, kterou potajmu všichni okolo natřou načerno.

Jak ho tedy vnímat? Jako nebezpečného? Možná se v něm kapka upírské hrozivosti najde, obzvlášť při pohledu do neuvěřitelně tmavých očí, přesto brzo pochopíte, že se v jeho blízkosti nemusíte bát. Není to ale tak, že by nebyl schopen někomu ublížit, spíš se jen nejedná o žádného šílence, co bloudí tmavými uličkami a rozdává jed ve své krví všem kolemjdoucím. Je to spíš muž, jehož priority jsou jiné než u ostatních, proto zůstává často nepochopeným a nemá skoro žádného skutečného přítele, jemuž by se dokázal svěřit se svými myšlenkami a pocity. Proto nečekejte, že bude hodně mluvit. V hlavě mu toho bude šrotovat opravdu spousta, ale nahlas? Jen málokdy z něj vyloudíte dlouhou odpověď uvnitř vět a ne slov. Jen málokdy pozná někoho, kdo by byl pro něj samotného zajímavý a uchoval si ho tak v mysli po delší dobu. Jen málokdy a málokomu umožní nahlédnout do jeho duše.

příběh
Dobře si vzpomíná na ten den, kdy se vyhrabal ze samotného dna a jeho život započal. Nebo spíš smrt? Co od té doby vlastně žije, čím proplouvá? Za čím plave v oceánu krvi, jež ho činí zrůdou, nadpřirozenou bytostí, kvůli níž se ostatní bojí toulat v tmavých ulicích? A mají právo. Nezná ani jednu odpověď na žádnou z vyslovených otázek. Od toho dne zemřel. A začal žít.
Je to jen krátce po přeměně. Jenom pár let - mezi svými je stále označován jako mládě, ačkoliv jeho ovládání bylo obdivuhodné už od samotného začátku. Za nemrtvého se označuje už čtyři roky. Čtyři roky poklidu, objevování sama sebe, neschopnosti vidět paprsky slunce, což by se vzhledem k jeho původu dříve zdálo neuvěřitelné, nemožné. Ale on se přeci neuvěřitelným stal.
Jak to vlastně bylo předtím? Říká se, že lidské vzpomínky vymizí, postupem času zmizí spolu s módou od špičkových návrhářů. Pak znovu přijdou do módy, nikdy však nesklidí takový úspěch, nikdy nebudou stejně nové, originální a tolik pestré. Nebudou úplné se vším všudy. Ty jeho však ještě nezmizely. Pamatuje si opravdu hodně věcí, od rodiny, začátku života až po konec. Samotný konec, kdy se probudil v malé vlhké místnosti a nemohl pobrat kyslík. Pár vteřin trvalo, než si uvědomil, že dýchat nepotřebuje. V tu chvíli ruka vylétla k srdci, snažíc se zachytit tep. Něco. Cokoliv, co by ho řadilo mezi živé. Vlhká místnost v představách začala pomalu mizet, až vládu nastolila realita, kdy se těsné zdi změnily na otevřený prostor, tolik zaplněn mokrou hlínou... Tlak vrchní vrstvy, stěny, byl o to větší, když si uvědomil tíhu deště, co se snažil zaplnit každé prázdné místo kolem něj...
Narodil se v Římě. Asi si říkáte, jak se sem dostal? Na lehlou otázku lehká odpověď. Jednoduše se chtěl dostat dál. Pryč ze svého rodného místa, ovšem s plánem se tam ještě někdy v životě vrátit. Hned jeho první kroky směřovaly  k Americe. Nasedl tedy na obchodní loď, jež měl pod pravomocí otec jeho nejlepšího přítele a tak tedy nebylo těžké cestu zařídit. Na vlastní pěst se tak vzdálil od svých rodičů, mladšího bratra Theodora, s myšlenkou, že bude všechno dobré, potká nová místa, nové lidi, najde si práci a bude to naprosto v pohodě.
A světě div se, vycházelo to. Jeho ruce byly silné a tak nebylo těžké si najít zcela primitivní práci, kde je bude moct využít. Takoví se hledali všude, vždy byli potřební, ačkoliv jejich důležitost nikdo nikdy neviděl. Jenže být neviditelným mu zase až tak nevadilo. Nikdy. Ať už by to byl jakkoliv dobrý námět na knihu, on sem nepřijel dobýt svět. Přišel žít. A to netušil, že pravý život teprve přijde.
Jak už to ale někdy bývá, sic máte vkusnou práci, peníze mnohdy nestačí ke všem vašim potřebám. A pro mladého silného kluka? To se vždy najde práce navíc, no ne? Zvláště v New Yorku.
A tak se dostal do společnosti vlivnějších lidí. Vlivnějších, co se určitých, ne moc zdejšími strážníky podpořených, obchodů týče. Když si uvědomil, že jde do tuhého - a že to bylo brzo -, chtěl vzít zpátečku, jenže už vše bylo rozjeté. Dodnes si pamatuje na ten rozhovor mezi ním a jeho přítelem Jamesem, jež se, buďto nevyhrabal z hrobu anebo se tam vůbec nedostal. Špatný obchod, špatný kupec, špatná dodávka. Co z toho může vyplynout? Čiré nebezpečí a podivuhodná látka, co ho dostala do stavu, z nějž se probudil až po pár dnech. V hrobě.
Ze začátku to byly jenom útržky. Obraz mimořádně krásné ženy, tma, zlaté křeslo a skleněná nádoba s rudou tekutinou uvnitř. Stejná žena, co se v dešti krčila pod černým pláštěm, jež byl u krku zdoben krvavě červenou krajkou. Ta, co tak trpělivě čekala na jeho procitnutí. Ta, co učinila poslední krok k jeho smrti a zároveň mu tím vdechla život. Angelique. Jeho pokrevní sestra, matka, upír, s jehož krví ve svém těle se automaticky posunul mezi ty více viditelné, neboť ona? Byla známá, mocná a hodna svého postu mezi ostatními. Vůdce klanu Dumort. Něco, co on nikdy nebude. Pouto sdílené s ní ho učinilo pravou ruku, ačkoliv stále nezkušenou a mnohdy chybující, ale to se snad v průběhu let zlepší. Musí. A udělá pro to všechno.

galerie
fc: Rami Malek


Žádné komentáře:

Okomentovat